Možná by stačila nějaká pořádná trvalá a nebo účes z konce osmdesátých let, aby si všiml, za co utrácím ty tisíce korun měsíčně. Docela chápu kamarádku, která už rezignovala a raději chodí k učňům, kde ji ostříhají do pár stovek. Já za to nemohu, neutrácím tolik za oblečení, ale to na vlasy si zkrátka potrpím.
Můj problém ale nastal, když jsem chtěla po naší kadeřnici něco náročnějšího. Přišla jsem třeba s časopisem nebo fotkou nějaké modelky, na které mě zaujal její účes. Ale výsledek byl příšerný. Nakonec se to muselo zaonačit do toho, co zvládne kadeřnice, a nepodobalo se to fotografii. Domluvila jsem se tedy s kamarádkou, která od kadeřnických učňů odkoukala pár postupů a triků, že mi vyplní mé představy. Potřebovala k tomu jen strojek na vlasy. Pak se ukázalo, že jsou zapotřebí ještě další kadeřnické potřeby. Mně ovšem vyrazilo dech, že jejich nákup nebyl dražší než dvě stříhání u mé bývalé kadeřnice. A po jednom společném večeru s mou šikovnou kámoškou byl vysněný účes na světě. Manžel samozřejmě nic nepoznal, ale já se mohla pár týdnů nosit jako kněžna.
Obvykle pak takový účes krásně dozdobí levná bižuterie, která je od pravých šperků skoro k nerozeznání. Díky ceně si ji mohu dopřát mnohem častěji a kolikrát ji pak rozdávám kamarádkám a nebo měním za jiné kusy. Posledně mi učarovaly náramky Shamballa ve sbírce jedné známé. Ji zas okouzlily mé naušničky Red Ball, které jsem si pořizovala na jaře a mně už do zimy přišly příliš, takže jsme je směnily. Tyhle šperky vypadají impozantně a taky hezky draze a přitom stály jen pár korun. Mimochodem je to báječný námět na dárek.
